Pátek . . 2017. Dnes má svátek , zítra .
   
Hlavní stránka arrow Obce regionu arrow Historie obcí
Hlavní menu
Hlavní stránka
Aktuální informace
O regionu
Obce regionu
Mikroregiony a svazky obcí
Tipy na výlety
Dopravní informace
Vyhlášky a nařízení
Zásady a jiné předpisy
Vyhledávání
Důležitá telefonní čísla
Historie obcí Tisk
Běrunice
 
Obec se nachází jižně od Městce Králové. Původ jména má několik verzí, ale nejpravděpodobnější je ta, že v prvých dobách byl majitelem zdejšího dvora zeman Berun. Za válečných bouří roku 1420 byl dvůr vypálen a zpustl. Majitelé se střídali a koncem 18. století byly hospodářské budovy znovu vystavěny. Kostel z poloviny 14. století byl roku 1714 zbořen. Základní kámen nového, byl položen roku 1716 k poctě Narození Panny Marie. Roku 1719 proběhlo vysvěcení. Věž byla přestavěna v roce 1790. Začátek školství se datuje do roku 1787. Učilo se v domku čp. 33. V roce 1789 byla postavena fara a její přízemí sloužilo k učení. Stavba nové školy byla započata roku 1844 a vysvěcena již 21. června 1845. Přes různé úpravy slouží dodnes. Železnice spojující Městec Králové – Běrunice – Lovčice a Chlumec nad Cidlinou funguje od roku 1898.
 
Činěves
 
Obec se nachází v blízkosti Dymokur na silnici z Poděbrad do Jičína. Již za dávných dob patřila na Poděbradsku mezi jedny z nejvýznamnějších obcí nejen co do vlastní velikosti, ale i co do velikosti katastru. Značného významu dosahovala v oblasti církevní a školské. První zmínka se datuje roku 1294, jméno obce se psávalo různě – Czwniwes, Swynawess, Čiňoves, až Činěves. Část vsi bývala majetkem královské komory, největší část drželi Křinečtí z Ronova. Dorota Křinecká z Valdštejna na Činěvsi zemřela a byla tu i pochována. Velikost obce rostla a v roce 1835 měla 729 obyvatel a 103 domů. V roce 1837 byla přes obec postavena říšská silnice. Nejstarší kostel byl založen roku 1350, který byl po dobách husitských přestavěn. Zachoval se pouze malý zvon z roku 1506. Postupem času přestal vyhovovat a touha po novém slavila úspěch. V roce 1732 byl vysvěcen nový kostel sv. Václava (stavitelé: Th. Hofmeckr, K. Dienzenhofer, a J. Schindl). Škola patřila mezi nejstarší na panství poděbradském. O učiteli je v listech zmínka z roku 1607. Od roku 1867 se učilo ve dvou třídách a od roku 1887 ve třech. V roce 1889 byla otevřena opatrovna pro předškolní děti. Ta se v roce 1949 změnila na mateřskou školu a slouží do dnešních dnů.
 
Dlouhopolsko
 
Obec se rozkládá podél silnice Praha – Hradec Králové, poblíž Městce Králové, v mírné dolině obklopené lesy. Toto místo má prastarou sídelní tradici, což dokazují různé nálezy z mladší doby kamenné, straší a střední doby bronzové. Vznik poplužního dvora Dlouhé Pole spadá pravděpodobně do poloviny 14. století. Postupně střídala majitele, až v 16. století připadla k chlumeckému panství. Vesnice později zpustla a znovu byla obnovena kolem roku 1571. Nedílnou součástí vsi je i rozlehlý Dlouhopolský rybník, po jehož hrázi vede výše zmíněná silnice. Mezi pamětihodnosti patří dřevěná zvonička, Boží muka z roku 1873, kamenný kříž z 19. století, socha Neposkvrněného početí Panny Marie, památník padlým v 1. světové válce a pomník T.G. Masaryka.
 
Dobšice
 

Obec je rozdělaná řekou Cidlinou na část Dobšice a Libněves. Rozkládá se na pokraji Polabské nížiny ve výšce 200 m n. m. V dějinách se poprvé uvádí v roce 1300. Počátkem 15. století tu stávala tvrz. Dodnes se těmto místům říká na Zámečku. V roce 1837 tu postavil velkoobchodník Herz cukrovar. Zaměstnání tu našlo mnoho lidí z okolí. Bankrot v roce 1933 zapříčinil jeho zbourání. V roce 1899 v tomto katastru bylo objeveno galské pohřebiště. V okolí obce je krásná vycházka podél řeky Cidliny, značenou turistickou trasou z Poděbrad. Mezi známé rodáky patří pěvec Josef Navrátil – Ratili, automobilový závodníci bratří Jiří a Zdeněk Pohlové a reprezentant cyklokrosu - Václav Ježek.

 
Dymokury
 

Obec se nachází 16 kilometrů od Poděbrad směrem k Jičínu, v místě kde již končí Polabská nížina a země se začíná zvedat až do výše 220 m n. m. Je obklopena lesy a zůstalo zde také mnoho rybníků, k těm větším patří Jakub – 43 ha, Komárovský – 32 ha, Pustý – 28 ha. Právě po břehu Pustý a Jakub vede naučná stezka s bohatou a vzácnou flórou i faunou. Obec Dymokury tvoří Dymokury, Svídnice, Černá Hora, Deblice a Jakubský mlýn. První písemná zmínka je z roku 1249, kdy v Dymokurách sídlil Soběslav. Král Václav II. prodal Dymokury roku 1293 sedleckému klášteru. Z dalších vlastníků stojí za zmínku Albrecht z Valdštejna. V roce 1673 se panství dostává do rukou rodiny Colloredů a později sňatkem přechází do vlastnictví starobylého českého rodu Černínů. Zámek a další nemovitosti jim byly v roce 1990 vráceny. Jedná se o renesanční zámek z let 1615 – 1618, který byl barokně přestavěn roku 1786. Kolem zámku je rozsáhlý anglický park. V současné době zámek není přístupný veřejnosti. U zámku se nachází pramen minerální vody (uhličité kyselky). V parčíku mezi kostelem a zámkem je umístěna barokní socha sv. Jana Nepomuckého. Dominantou obce je barokní kostel Zvěstování Panny Marie z roku 1723 a s věží z roku 1760, vybudovaný podle plánů J. Santiniho. Kolem chrámu je hřbitov, jenž měl dříve podobu hvězdy, ale v roce 1900 byl rozšířen na jižní stranu. V obci sídlí obecní úřad, poštovní úřad od roku 1869, základní škola z roku 1879 a nová základní škola z roku 1926. Nachází se zde také známá Zahrada Bittman s volnou prohlídkou po celý rok.

 
Podrobnější historie obce Dymokury
Archeologické nálezy dokazují, že krajina byla osídlena již v době pravěku. Nálezy z mladší doby kamenné a keltské kostrové hroby z 5. až 3. století před naším letopočtem dokumentují staré osídlení místa. Písemně jsou Dymokury zmíněny roku 1249, kdy toto královské zboží držel v zástavě Soběslav z Dymokur. V roce 1290 prodal král Václav II. městečko Dymokury bohatému sedleckému klášteru u Kutné Hory. Klášter, statek Dymokury rozdělil a rozprodal. Kolem roku 1300 je založen farní kostel. Roku 1377 držel část Dymokur s tvrzí Sezema z Bříště. Druhou část Dymokur měl Jakubin z Dymokur (ten zde roku 1394 zřídil kaplanství). Po něm je tu roku 1414 doložen Václav Jakobin zvaný Lacembok, který Dymokury spoluvlastnil s Zdislavem ze Záhořan. Václav své zboží v husitských dobách opustil a tato část statku byla roku 1454 prohlášena za odúmrť. Poté se jí ujal Purkart z Kopidlna. Roku 1463 propůjčil Dymokury král Jiří z Poděbrad Janu Křineckému z Ronova, jehož rod panství držel přes sto let. Křinečtí zakoupili druhou část vsi od vladyků ze Záhoří a došlo ke spojení obou částí vsi v rukou jednoho majitele. Po Janovi Křineckém byl majitelem statku Viktorin (zemřel roku 1510) a dalším Šťastný Křinecký, který roku 1572 tvrz Dymokury s dvorem a vsí a také ves Svídnici pro své dluhy prodal za 10000 kop českých grošů Jindřichu Seletickému ze Smojna. Ten o rok později zemřel a vdova Dorota Seletická prodala Dymokury Zdeňkovi z Valdštejna. Po jeho smrti zde působila Marie Valdštejnová, která přikoupila k Dymokurům Městec Králové. Po její smrti (1606) přebrali Dymokury Adam mladší z Valdštejna, Vilém Vok spolu s Heníkem pánem na Dobrovici, Kunstburce a Chotěšicích. Adam od Heníka odkoupil jeho podíl. Po Adamovi přešly Dymokury roku 1614 na jeho příbuzného Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic. Ten nechal přestavět původní středověkou tvrz na renesanční zámek. Roku 1618 zemřel a panství se ujala Markéta Salomena Smiřická z Dymokur. Ta po bitvě na Bílé hoře odmítla přijmout katolickou víru a uprchla za hranice. Majetek rodu byl zkonfiskován. Následně Dymokury koupil Albrech z Valdštejna, ten je však brzy (1621) prodal plukovníku Janu Eusebiusu Khan z Belazzy. Po něm zde od roku 1625 působila jeho dcera Františka Pállfyová z Plassensteinu. Od ní koupil panství Vilém Lamboy z Cortesheimu. Tehdy Dymokury příslušely ke kraji Hradeckému. Kolem roku 1660 došlo k dostavbě zámku (dostavěno západní křídlo). Jeho dcera Anna Františka Lamboyová prodala roku 1673 celé panství (zámek, pivovar, 13 dvorů, 5 mlýnů, 102 rybníků, 30 vsí a město Městec Králové) hraběti Ludvíku Colloredu z Wellsee na Opočně. Roku 1688 proběhly další dostavby zámku (zvýšení západního křídla, dostavění dalších dvou křídel a věže s hodinami). V letech 1693 až 1738 patří Dymokury dceři Ludvíka Marii Antonii Josefě provdané za knížete Leopolda Viléma z Montecuculi. Roku 1723 je na zámku zřízena kaple Sedmibolestné Panny Marie. O dva roky později je dostavěn a vysvěcen kostel Zvěstování Panny Marie. Marie odkázala Dymokury Camillu Colloredovi. Roku 1757 bylo panství se zámkem přeřazeno do kraje Bydžovského. V roce 1760 byla ke kostelu dostavěna věž se zvonicí. Po Camillovi nastoupil jeho syn František Karel (1786) a po něm jeho potomek Josef. Tehdy dostal zámek dnešní podobu (trojkřídlá, jednopatrová, barokní stavba) a zřízen byl při něm ovocný sad. František nechal zřídit sirotčinec a zasadil se o rozšíření místních škol. Roku 1788 je v historických pramenech uváděna pila s olejnou, vinopalna, zámecká knihovna o tisíci svazcích a 576 obyvatel v 94 domech. Colloredové zde působili do roku 1815, kdy se vdova po Josefu Colloredovi provdala za hraběte Bedřicha z Cavriani. Jejich dceři Rosině patřilo panství v letech 1816 až 1833. Říšská silnice postavená roku 1829 spojila Činěves, Dymokury a Nouzov. Roku 1833 se Rosina provdala za Otakara hraběte Černína z Chudenic. To byl návrat Dymokur do rukou starobylého českého rodu. Ten patří k větvi Drslaviců. Nejstarší známý předek je nejvyšší komorník Přemysla Otakara I. První v Dymokurech narozený byl Děpold. Jako vyjádření starobylosti rodu používají jeho příslušníci formu Czernin, která pochází z doby před odstraněním spřežek z pravopisu. V létě roku 1850 řádila v Dymokurech a okolních obcích cholera. Tehdy Dymokury patřily k okresu královéměsteckému. V roce 1868 přešly do působnosti okresu poděbradského. Roku 1869 je zaznamenáno 1003 obyvatel v Dymokurech, 255 ve Svídnici a 156 v Černé Hůře. Roku 1871 byla přestavěna zámecká kaple novogoticky. Za hraběte Děpolda Černína (kolem roku 1874) byl rozšířen zámecký park. V této době bývaly v Dymokurech vinice, chmelnice a dokonce zde chovali i bource morušového. Patrová škola pětitřídní postavena roku 1879. Docházelo k systematickému odvodňování - rušení menších rybníků. Poštovní úřad byl zřízen roku 1869, telegraf 1878 a nádraží v roce 1882 (trať Křinec - Městec Králové). Počátkem 20. století patří velkostatku ovocné sady, lesy, rybníky, pole, mlékárna, opukový lom, velkochov hospodářských zvířat, pivovar, cukrovar, cihelna a mlýn. Působilo zde též mnoho řemeslníků, obvodní lékař, četnická stanice, několik místních spolků a dobrovolní hasiči. Po válce v roce 1945 byl zámek a ostatní statky Černínům odejmuty. V roce 1960 jsou Dymokury zahrnuty do okresu nymburského. Tehdy zámek využívalo ministerstvo vnitra. Po revoluci roku 1990 byl zámek, okolní lesy a rybníky navráceny do správy Černínů. Mlýn u Jakuba leží na východ u železniční zastávky Činěves, na hrázi rybníka Jakub. Pozůstatek vsi Na poušti sv. Jakuba opuštěné v 17. století. Osada Poušt vznikla na místě zaniklé vsi Bačalka. Statek Deblice leží přibližně 2 kilometry severně od Dymokur.
 
Hradčany
 
Původní název obce byl Račana. V roce 1928 si nechali hradčanští vlastenci na náklady obce přejmenovat obec z původního názvu na dnešní Hradčany. Od roku 1948 je obec sloučena s osadou Nová Báň, dříve patřící k obci Žehuň. Na jihu sousedí se Žehuňským rybníkem až Kozí hůrou, na severu jsou občas vidět i Krkonoše. Východní stranu chrání les a stráň, na západě vidíme bájný Oškobrh a dál Polabí. V kronice najdeme první záznamy (místní) od roku 1777, ale jsou záznamy, že v katastru poblíž staré obchodní cesty byla dosti známá ves zvaná Mastnice (údajně se zde mazala kola vozů). Ves byla ve třicetileté válce vypálena a zcela zničena švédskými vojsky. Uprchlí obyvatelé se pak prý usadili na dnešním místě. Tak jako většina dřívějších obcí byly i Hradčany závislé na zemědělství, těžbě kamene, stavební hlíny a na pracích v lesích. Značná část obyvatel pracovala na blízkých velkostatcích Staré báni a Libněvsi. Řemeslníci jezdily za prací do měst Kolína, Poděbrad, Městce králové a po vybudování železnice také do Prahy nebo Hradce králové. Po dvou pozemkových reformách roku 1918 a 1948 se stalo hlavním zdrojem obživy drobné a střední zemědělství. První i druhá světová válka citelně poznamenala tuto obec. Základy a hluboké valy z původních hrádků zůstaly uchovány dva, na západním svahu obce, tzv. „hájenka“ a na opačném svahu na Báňském rundeli. Obec se znatelněji rozvíjela po rozprodávání poděbradského panství a později při různých pozemkových reformách, také po sloučení s vedlejší osadou Nová Báň v roce 1948. Katastr 390 ha je obklopen od východu Žehuňským rybníkem a Oborou, ze severu Hradčanským kopcem a lesem – 220 m n. m. Z Hradčanského kopce (220 m n. m.) se naskýtá pěkný pohled do krajiny a po vrcholu kopce, cestami pod strání a lesem až do Choťovic vede naučná stezka s řadou vzácných rostlin a květin. V obci se nachází menší koupaliště, fotbalové hřiště s tenisem a parketem, společenský dům Beseda.
 
Choťánky
 
Obec Choťánky leží 2 kilometry od Poděbrad nedaleko soutoku řek Labe s Cidlinou. Až do 18. století se vyskytovalo pouze označení Chotětice, postupně se začalo užívat také názvu Choťánky. Proč došlo k záměně nebo užívalo-li se obou pojmenování současně, není z dostupných pramenů známo. Z archeologických vykopávek realizovaných současně se stavbou okresní silnice od Vrčení do Choťánek vyšlo najevo, že obec Choťánky pochází ze stejné doby jako slavníkovská Libice. Byly současně objeveny i nálezy mnohem starší – kultury neolitické, Hallstadtské – předměty denního života, šperky, zbraně, keramika, způsob pohřbívání spalováním apod. Výslovně jsou Choťánky zmiňovány v roce 1345 jakou součást poděbradského panství. Choťánky byly původně rozloženy pravděpodobně při břehu Labe, které svůj tok časem změnilo a zůstaly pouze labské zátočiny. V 15. století společně vytvořily tehdy pro Poděbradsko typickou rozsáhlou rybniční síť. Současně daly vznik třem ostrovům a několika tvrzím. Zdejší tvrz je zmiňována v roce 1345 jako součást poděbradského panství a později se stala sídlem manů. Zanikla pravděpodobně při obléhání Poděbrad husity roku 1426 a přezdívalo se jí Kočičí hrádek. Proto se ve znaku obce objevuje tvrz s kočkou.
Od 14. století náležely Choťánky většinou pod správu poděbradského panství. Podél dnes již neexistujících tvrzí se po staletí až do současnosti rozkládala řada hospodářských stavení, usedlostí a statků. Lze tak soudit podle podrobného zápisu místní kroniky. Na počátku 20. století už měla obec 77 domů, 419 obyvatel, hostinec, kovárnu, školu, občanskou knihovnu, sbor dobrovolných hasičů. Mezi pamětihodnosti patří zvonička postavená v roce 1882 s půlkruhovými okny, pomník padlým z 1. světové války a budova školy postavená v roce 1906.
 
Chotěšice
 

Obec se nachází v rovinaté oblasti Polabské nížiny. V okolí obce jsou lesy a rybníky, které ale nejsou vhodné pro koupání, protože jsou využívány pro intenzívní chov ryb a vodní drůbeže. První zmínka o obci Chotěšice je z 26. září 1199, kdy Přemysl I., král český, potvrzuje bratřím Božehrobcům držbu poloviny vesnice Chotěšic, kterou jim daroval Hugo de Čelčic. Bratři Božehrobci pronajali roku 1375 ves Albrechtovi z Valdštejna, který ji měl v držbě do roku 1408, kdy se uvádí Zdeněk z Chotěšic. Po dvou letech se uvádí vladyčí statek, který Aldík z Radostova roku 1410 prodal. V 16. století byly Chotěšice statkem rytířským, tvrz stávala na kopci za dvorem velkostatku. Roku 1527 prodal Ladislav Ostrovec z Kralovic Chotěšice, dědictví po otci Václavu Haugvicovi z Biskupic, který držel též Kopidlno a Záhornici. Syn Haugvicův Jindřich, potomní pán na Nepokojnici (Nových Zámcích), prodal Chotěšice Zikmundovi Andělovi z Ronovce, který měl dvě dcery – Elišku a Kateřinu. Kateřina, které připadly po smrti otce Chotěšice, byla choť Jana mladšího z Valdštejna. Valdštejnové měli Chotěšice v držbě do roku 1617, kdy je prodal Heník z Valdštejna Mikuláši Gerštorfovi, rytíři z Gerštorf a z Malšvic. Mikuláš Gerštorf odkázal v roce 1619 majetek manželce a svým pěti synům, ale v době pobělohorské. Protože se účastnil odporu českých stavů proti císaři Ferdinandovi, byl veškerý majetek spravován královskou komorou. Z poručení knížete z Lichštejna byly Chotěšice spolu se statky Smiřických zastaveny v roce 1621 Janu Eusebiu Khanovi, svobodnému pánu z Belazy k potřebám válečným. Dle účtu české komory byly pak roku 1622 Chotěšice prodány Marii Magdaleně Trčkové, která je ještě téhož roku vyměnila spolu s Kopidlnem za Žíželice, Sádovou a Rozběřice s Albrechtem z Valdštejna, který Chotěšice připojil k Dymokurům a obratem prodal již zmíněnému Janu Eusebiu Khanovi. Od té doby sdílí ves Chotěšice osudy s Dymokurskem. Škola byla vybudována roku 1854. Roku 1882 byl v Chotěšicích založen hasičský sbor.

 
Chroustov
 

Obec bezprostředně sousedí s okresy Jičín a Hradec Králové. První zmínky o obci jsou z roku 1436. V té době náležela radimskému panství. Zmínka o kostele je z roku 1377 a o osadě Dvořiště z 16. století. Je zde mlýn na říčce Výrovce. V okolí se nachází přírodní rezervace Stráně u Chroustova a Stráně u splavu, význačné stepní teplomilnou faunou a flórou. Východně odtud se lámaly cenomanské vápence k pálení vápna, četné křídové zkameněliny. Chroustov se po revoluci znova osamostatnil spolu s osadou Dvořiště od Obecního úřadu Kněžice. Vévodící dominantou obce je kostel.

 
Kněžice
 
Nejstarší zmínka je ze 14. století, o tvrzi kněžické a o farním chrámu při ní. V letech 1359 – 1365 seděli na tvrzi kněžické Přech a Mladota, synové Mikše Picka z Kněžic a jeho choti Markéty. Oba ustanovují faráře do Kněžic. Při stavbě farské stodoly a domu čp. 2 se přišlo na zbytky silných zdí a v okolí byl nalezen kamenný mlat a zbytky popelnic z pravěku. Název obce napovídá, že povstala na knížectví či statku knížete zemského, jemuž celý kraj náležel. V roce 1393 vlastnili tvrz bratři Zbyněk a Mikuláš z Kněžic, před rokem 1415 koupil Kněžice Straniš, panoš z Kopidlna a od roku 1456 získal i Městec a Štítary. Od roku 1485 patřily Kněžice Zdeňkovi Loučeňskému z Kopidlna a od roku 1501 Mikuláši mladšímu Trčkovi z Lípy. Roku 1533 je držel Zdeněk Trčka a roku 1587 byly spojeny s panstvím dymokurským. V době napoleonských válek po roce 1813 přišli obyvatelé o dobytek, o úrodu a někteří i o život. Další částí obce Kněžice je Osek. První záznam o obci se datuje od roku 1463. Tehdy náležela osada Vosek statku královéměsteckému a s ním byla připojena k panství dymokurskému. Rozsáhlé listnaté lesy velkostatku dymokurského tvoří revír vosecký. V revíru se ročně střílelo na 20 srnců, 400 zajíců, 300 králíků, bažantů, koroptví. Obec má u lesa rybník zvaný Hliňák. Na návsi stojí zvonička, dřevěný a kamenný kříž. Vlastní školu, která zanikla, mívala obec již počátkem 18. století. Roku 1863 byla v obci zpět zřízena škola a fungovala 18 let. Novou školu – jednotřídku otevřeli roku 1895. Dnes je již škola dávno zrušena. Sbor hasičů byl založen roku 1903. Gramaticky správné jméno osady Osek se neujalo, obyvatelé trvají na jménu zděděném Vosek. Ves Dubečno, první zmínky jsou z roku 1372. Místní pověst odvozuje jméno obce od rozsáhlých dubových lesů. Do válek husitských patřila ves klášteru v Opatovicích. Císař Zikmund roku 1436 zapsal ves Dubečno kláštera Opatovického Havlovi z Dřevěnice. Dcera Havlova Anna prodala několik vsí, mezi nimi i Dubečno kolem roku 1450 Soběslavovi z Miletínka, od Soběslava přešly koupí na Bočka a Martina bratří z Hrádku. Koruně české patřily vsi do roku 1497. Roku 1497 král Vladislav dává Vilémovi z Pernštejna list na výplatu vsi Chroustova, Oseka, Dubečna, aby si vsi držel do té doby, dokud od krále nebudou vykoupeny. Scelené vsi se statkem kněžickým připadly roku 1585 k Městci Králové a s ním je přikoupila roku 1587 od bratří Trčků Marie Valdštejnová ke svému panství dymokurskému. Při něm osada trvale zůstala. Do roku 1788 patřila obec i škola do Žlunic. Od roku 1807 patřila obec a od roku 1859 i škola do Kněžic.
 
Kněžičky
 
Tvoří ji tři neformální části: obce Kněžičky, Obora Kněžičky – navrácená rodu Kinských a Kopičák. Starobylá osada s 11 domy s názvem Kněžničky se připomíná v roce 1391, kdy byla sídlem knížete Ivana. Do roku 1410 sídlil v Kněžničkách kníže Zikmund z Kněžniček. Oboru Kněžičky tvoří soubor budov patřící bývalé královské oboře uprostřed oploceného lesního komplexu o výměře 850 ha. Toto sloužilo od roku 1957 až do roku 1997 jako školské zařízení pro výchovu učňovského dorostu pro práci v lese. Dnes je navráceno původním majitelům – rodu Kinských. V 16. století připadla k chlumeckému panství a objevuje se pod názvem Kněžičky. Po celou dobu je spojována se zmiňovanou Oborou. V obci se nachází fotbalové a nohejbalové hřiště, vodní nádrž ke koupání i k rybolovu.
 
Kolaje
 
Obec se rozkládá na severovýchodním svahu kopce Oškobrhu v délce asi 700 m po obou stranách silnice vedoucí do Dobšic. Tato silnice je odbočkou státní silnice E 11 Praha – Hradec Králové. Ves vznikla roku 1777 na základě Raabova systému při dělení panských dvorů. Podnět k založení obce dal dvorní rada Jan František Hermann z Hermannsdorfu, který tehdy na panství poděbradském působil jako komisař při výkupu z roboty. Na jeho počest byla pak nově vybudovaná obec nazvána Harmannsdorf. V matričních zápisech je obec jmenována Heřmanice, Heřmanovice, či Heřmandorf. Okolní obyvatelé tu již od počátku říkali „Na kolajích“. Podle dochovaných pamětí ves byla skutečně založena na kolajích. Cesta, která tu vedla k úvalu pod Oškobrhem od Hradce Králové ku Praze, byla trvale v takovém stavu, že tu byla kolaj vedle kolaje. Nejznámější z lidových staveb je dřevěná zvonička z roku 1872 a studně s rumpály. Roku 1997 byla odhalena pamětní deska židovské rodině Oplatkových v čp. 45 Kolaje, stávající budova OÚ. V obci se nachází tenisové a fotbalové hřiště.
 
Kouty
 
Obec se nachází 5 kilometrů od Poděbrad ve výšce 195 m n. m. Místo, kde se nyní rozprostírá obec Kouty, bylo za dávných dob močálem. Král Jiří z Poděbrad, v květnu roku 1461, si se svým průvodem zajel k nově založenému Novému Mlýnu. Při zpáteční cestě měl úmysl založit rybník, celému světu k podivu. Králův úmysl provedl pak roku 1474 jeho syn Jindřich, který zde založil rybník Blato, též nazývaný Blatenské jezero. Při něm pak ves Úmyslovice a v lesním koutě pak ves Kouty. Rybník měl rozlohu 996 ha. Prvním číslem zdejší osady byl hostinec pana Josefa Hellera. Za zmínku stojí i samota Šabata, která byla dříve zájezdním hostincem a kde přenocoval Napoleon se svou armádou. Zde také pobýval vynálezce těsnopisu Francouz J. S. Coulon Thévenot, který se narodil v Paříži 19. 9. 1757 a zemřel 30. 12. 1813 právě zde, na samotě Šabata a pochován je na hřbitově v Úmyslovicích.
 
Křečkov
 

Obec se nachází 5 kilometrů severozápadně od Poděbrad. Jedná se o prastarou osadu ležící v blízkosti strategických, historických míst, například: vodní hrad – dnešní zámek v Poděbradech. První písemná zpráva o vsi je z roku 1345. Mezi kulturní památky patří historická kaplička na návsi (v roce 2001 prodělala celkovou rekonstrukci) a pomník padlých, které najdeme ve středu obce mezi lípami. Občanům slouží víceúčelová vodní nádrž, hřiště se sportovními kabinami, základní a mateřská škola.

 
Libice nad Cidlinou
 
První konkrétní zmínka o Libici se váže k roku 981, k němuž kronikář Kosmas na počátku 12. století ve své Kronice české zaznamenal úmrtí mocného a bohatého libického knížete Slavníka. Bylo to v době vlády pražského knížete Přemyslovce Boleslava II. Největšího rozkvětu doznala Libice v polovině 10. století, kdy sem Slavníkovci přenesli svoje sídlo z nedaleké Kouřimi. Nejvýznamnějšími stavbami byl knížecí palác a na tehdejší dobu monumentální kamenný kostel. Boj mezi knížecími rody o nadvládu v Čechách vyústil v roce 995 ve vypálení Libice a vyvraždění jejího obyvatelstva. Ačkoliv hradiště bylo znovu osídleno, již nikdy nenabylo dřívějšího významu. Obec byla pro svůj kulturní, historický a archeologický význam vyhlášena v roce 1961 památkovou rezervací, prostor vnitřního hradiště je národní kulturní památkou. Na bývalé akropoli hradiště jsou prezentovány půdorysy hlavních slavníkovských staveb a pomník sv. Vojtěcha a Radima. Místo zůstává celoročně volně přístupné. Značné oživení přineslo obci vybudování cyklostezky, která vede krásnou přírodou po břehu řeky Labe z Nymburka přes Poděbrady až na soutok s Cidlinou. Mezi pamětihodnosti řadíme Otonský chrám, palác přemyslovských kastelánů, katolickou faru, kostel sv. Vojtěcha, pomník Mistra Jana Husa, evangelický kostel a evangelickou faru.
 
Městec Králové
 
Městec Králové leží na mírně zvlněném okraji Polabské nížiny. Jeho založení klademe před rok 1357. Vzniklo při obchodní Kladské stezce, původně jako hradiště. Na počátku existence středověkého sídliště zde bylo tržiště vřetenovitého tvaru s kostelem, které bylo součástí zemské stezky z Prahy do Vratislavi už v 2. polovině 13. století. Přemysl Otakar II. je povýšil na město ne prý proto, že by v něm přebývali měšťané, ale na paměť toho, že se v něm narodil. Přemysl Otakar II. daroval městu současně také znak lva a dal mu ještě četné výsady královské komory. Karel IV. poskytl Městci Králové roku 1360 městské právo. Syn Karlův Václav IV. je ve starých zápisech uváděn jako patron města. Královéměstecko bylo úrodnou zemědělskou oblastí. Místa, kde se rozkládaly mokřiny, byla v průběhu 15. a 16. století přeměněna v rozlehlé rybníky, jež se však do současnosti téměř nedochovaly. Městec Králové byl královským majetkem do roku 1363, kdy jej Karel IV. zastavil své manželce Anně Svídnické. Husitské války těžce město poškodily. Městec byl vypálen a zchudl tak, že mu až do 16. století přezdívali Městec Odraný. Od roku 1373 bylo v zástavní držbě mnoha šlechtických rodů. V roku 1507 zakoupil královéměstecké zboží Mikuláš mladší Trčka z Lípy a v roce 1587 Marie Valdštejnská z Martinic, která jej spojila se svým sousedním panstvím Dymokury. V roce 1673 se stali novými majiteli Colloredové z Walsee. Od nich se v první polovině 19. století panství dostalo do držení hrabat Czerninů z Chudenic. Během třicetileté války bylo město značně poničeno. Následně přispěl i ničivý požár v 17. století. Požáry pokračovaly i v 18. století. V roce 1848 se Městec Králové stal sídlem soudního okresu, a to až do roku 1928. Náměstí s několika secesními domy dominuje budova radnice původně z roku 1799, spolu s katolickým novorománských kostelem sv. Markéty, postaveným v letech 1792 – 1794 a v roce 1856 přestavěným. V blízkosti náměstí se dochovalo několik pozdně barokních městských a selských domů z 18. století. Zajímavá je i radnice z roku 1792, secesní budova bývalé spořitelny, barokní socha sv. Floriána a plastiky trpaslíků na budově Staré pošty.
 
Odřepsy
 
Obec ležící 6 kilometrů východně od Poděbrad, při silnici do Hradce Králové. První písemný záznam o obci pochází z roku 1227. V té době náležela obec k majetku svatojiřského kláštera v Praze, v roce 1436 přešla v držbu panství poděbradského. Od roku 1495 pak příslušela k panství kolínskému. Poloha obce ležela na obchodní cestě mezi Polskem a Prahou a obchodní vtahy s již zmíněným pražským klášterem pravděpodobně určily její název. Obec sousedí na jihu s historicky velmi zajímavou a slavnou obcí Libice. Na východě obec sousedí s obcí Oškobrh, pojmenované po vrchu, na němž se rozkládá. Vrch sloužil v dávných dobách jako obětní místo. U školy je litinový kříž na čtvercovém podstavci z roku 1864. Na Sánském kanále v okolí obce se nacházejí mlýny, zakládány od 15. století. V okolí obce byly nalezeny archeologické nálezy z doby římské. Lovecký zámeček s oborou, kde se chovají mufloni, je stranou z obce, patří však do katastru a je místem, které si zaslouží pozornost.
 
Okřínek
 
Obec leží 8 kilometrů od Poděbrad, při silnici na Jičín. Okřínek byl původně dvůr, který se ve druhé polovině 19. století rozrostl na obec. Při silnici k Jičínu je umístěn jednoduchý kamenný kříž z roku 1902.
 
Opočnice
 
Obec se nachází 12 kilometrů od Poděbrad a 4 kilometry jižně od Městce Králové. První zmínka o Woppocznici pochází z roku 1223, kdy Sezima z Kostomlat daroval ves klášteru vilémovskému. Jiný zápis uvádí, že opat vilémovského kláštera Heřman získal Woppocznici s tvrzí Bolice už roku 1219 za panování krále Přemysla Otakara I. Roku 1288 za krále Václava II. se uvádí jako ves pustá. Roku 1367 patřila klášteru v Sadské, který ji postoupil kapitule pražské svatého Apolináře. Dá se předpokládat, že doba Karla IV. a ves v majetku klášterů, měla vliv na rozvoji vesnice. Je pravděpodobné, že v té době vznikly vinice na slunných stráních mezi Opočnicí a Vrbicí. Pak obec patřila špitálu Českobrodskému do roku 1547, kdy ji císař Ferdinand I. konfiskoval a připojil k Císařskému komornímu panství Poděbradskému. Za třicetileté války byla ves zpustošena, roku 1624 byla téměř celá vypálena vojsky saského kurfiřta. Prošla tu i vojska švédského generála Banera a roku 1633 císařští rejtaři Ekštetovi zkázu obce dokončili. Severně od obce bývala tvrz Bolice s vesnicí, jižně pod hradčanskou hájovnou bývala vesnice Mastnice. Obě zanikly za husitských válek. V dávných dobách stávala menší tvrz při potoce Velenka „Na černých", doba zániku není známa. V roce l858 v tomto místě nalezl rolník Vrbenský šest byzantských křížků. Jejich stáří je udáváno do 8. a 9. století. Jde o významný nález a křížky jsou uloženy v Národním muzeu v Praze. Věrné kopie jsou k vidění v Polabském muzeu v Poděbradech. Uprostřed obce je park, založený po I. světové válce. V něm se nachází pomník Svaté Trojice z roku 1854 a pomník padlých z I. a II. světové války. V parku je také několik památných stromů, připomínající významná výročí našeho státu. Školní budova byla postavena roku 1890. Kostel Cyrila a Metoděje byl postaven v pseudorenesančním slohu stavitelem Proftem v roce 1900. V kostele je barokní oltář z 18. století, s obrazem svatého Aloise od Ignáce Raaba. V roce 2000 obec oslavila 225 let školství v Opočnici a 100 let od postavení kostela.
 
Opolany
 
Obec se skládá ze čtyř částí: Opolany, Kanín, Opolánky a Oškobrh. Rozkládá se v Polabské nížině na březích řeky Cidliny pod kopcem Oškobrh. První zmínka o obci se datuje k letopočtu 1228. Zápis zní „..v majetku kláštera sv. Jiří na hradě pražském nalézají se také obce: Libice, Kanín, Opolely – dnes Opolany, Osek a Oldříš“. V držení kláštera byly tyto vsi až do roku 1420. Po válce husitské v roce 1437 zastavil císař Zikmund tyto obce králi Jiřímu z Kunštátu a z Poděbrad, a tak byly připojeny k panství poděbradskému. V roce 1487 byly obce Kanín, Opolany a Sány z důvodu přesně neznámých postoupeny panství kolínskému, u kterého potom zůstaly až do dob novějších. Dominantu této zemědělské obce tvoří opravený evangelický kostel postavený v roce 1893. V obci je rovněž evangelický hřbitov založený v roce 1899, který byl pro jednotnou úpravu hrobů prohlášený v roce 1989 za státní kulturní památku. Krajem protéká řeka Cidlina a v nejbližším okolí obce se nacházejí „houbařské“ smíšené a borové lesy.
 
Oseček
 
Obec najdeme 9 kilometrů jihovýchodně od středu Poděbrad, při silničním tahu Nymburk – Kolín v blízkosti dálniční spojky D 11 směr Praha – Hradec Králové. Dnešní obci předcházela původní rybářská osada na levém břehu Labe, založená v lužním lese mnohem dříve, než je první písemná zmínka ze 16. století o vsi patřící poděbradskému panství. Nejdeme tu krajinu nesčetněkrát přetvářenou, přesto v některých krásných místech téměř nedotčenou. Malebnou krajinu dotvářejí lužní lesy, louky s různými ostrůvky křovin prostoupené několika slepými rameny Labe. V chráněné lokalitě boru najdeme „Polabskou Saharu“ – přírodní památka Písečný přesyp u Osečka, který dává krajině ráz pusté a vyprahlé země. Občanům zde slouží tenisový kurt, požární nádrž a knihovna.
 
Pátek
 
Obec leží na severovýchodním okraji lázeňského města Poděbrady, se kterým má společnou hranici. Blátecká dolina neměla v dávnověku vodního odpadu. To, že se prostírá na nepropustném opukovém, nebo jílovém podkladě, způsobovalo hromadění dešťových vod, stékajících sem z přilehlých vyvýšených míst na východě a severovýchodě. Kolem tohoto přirozeného močálovitého jezera se usadili lovci, z jejichž sídlišť se postupem času staly okolní obce (Pátek, Kouty, Úmyslovice, Senice a Okřínek). K napájení rybníků byl koncem 15. století zřízen Lánský kanál (nyní Sánská strouha) se čtyřmi mlýny, z nichž dva jsou na území obce Pátek. Napájela též dnes již vysušený rybník Blato, který byl v 16. století považován za největší v Čechách. K jeho vysušení došlo koncem 70. let 18. století. Kostel svatého Vavřince byl založen po roku 1350 – první farář dosazen na doporučení zakladatele pana Bočka z Kunštátu. Po zničení bleskem v roce 1711 byl opraven a v roce 1717 osazen novými zvony. Mezi další pamětihodnosti patří kaplička z roku 1868 a pomník na počest padlých páteckých a okříneckých občanů v první světové válce.
 
Písková Lhota
 
Obec je vzdálená pouhé 3 kilometry od Poděbrad, při silnici do Prahy. Západní okraj je jedním z nejnižších míst na Poděbradsku (185 m n. m.). Vznik obce se datuje kolem roku 1351, v době, kdy na poděbradském panství hospodařil Boček z Kunštátu. Ten novým osadníkům přidělil území a dal jim jistou lhůtu na obydlení. Odtud vznikl název lhůta – Lhota. V novodobé historii se cení návštěva prezidenta Masaryka, který při své cestě do Poděbrad uctil památku padlých z 1. světové války. Bylo to 9. května 1923. Neznámějším rodákem obce byl Jan Kurka – západní letec, který zahynul v bitvě o Velkou Británii v roce 1942. Půl kilometru od obce je v polích jezírko – významná přírodovědecká lokalita. Na školní zahradě je kaplička se zvoničkou z roku 1839, na návsi pak památník padlým v první světové válce.
 
Poděbrady
 
K 1. lednu 2005 mají Poděbrady 12 956 obyvatel.
Lázeňské město Poděbrady leží v malebné Polabské nížině 50km od Prahy při dálnici D 11. Nadmořská výška 190 m nad mořem řadí Poděbrady mezi nejteplejší místa v České republice s nejstabilnějším počasím. Město Poděbrady dostalo své jméno podle názvu prastaré osady „pode brody“, nacházející se zde při Labi na obchodní cestě vedoucí z Prahy do Kladska. Na vývoj osady měla bezpochyby vliv existence slavníkovského hradiště v nedaleké Libici nad Cidlinou. Tato slovanská metropole východních Čech zanikla roku 995 zásahem pražských Přemyslovců. To bylo příčinou rozdělení do té doby jednotného slavníkovského knížectví na menší správní celky. Jedním z nich se staly i Poděbrady. V písemných materiálech se název Poděbrady objevuje zhruba od poloviny 12. století, a to ve spojitosti se šlechtickým rodem Sezemiců a později Hroznatovců. V druhé polovině 13. století získal Poděbrady český král Přemysl Otakar II., jenž v letech 1262 – 1268 zbudoval v místě nad Labem kamenný vodní hrad, který byl v pozdějších dobách četnými úpravami přebudován na zámek. Největšího rozkvětu doznalo panství za pánů z Kunštátu. Významnou postavou tohoto rodu se stal Jiří z Poděbrad, který byl roku 1458 zvolen českým králem. Tento vynikající diplomat (označován někdy jako husitský král), se jako první evropský politik pokusil založit mírovou unii evropských panovníků. Roku 1472 byly Poděbrady povýšeny na město a obdržely četná práva včetně městského znaku. V roce 1495 získal Poděbrady král Vladislav II. Jagellonský, který je však byl nucen v roce 1502 zastavit. K vykoupení poděbradského panství v roce 1542 a k rozhodnutí o jeho začlenění k panstvím spravovaným královskou komorou podnítila Ferdinanda I. návštěva Poděbrad v roce 1539, kdy zde pobýval na lovu. Vývoj města neblaze poznamenaly vpády Sasů a Švédů v době třicetileté války a velké ničivé požáry, které Poděbrady postihly v roce 1653 a v roce 1681. V polovině 18. století projevila o císařský zámek zájem Marie Terezie. Na její pokyn byl v letech 1752 - 1757 přestavěn do současné podoby a uzpůsoben pro pohodlí císařského páru, který město několikrát navštívil. Roku 1840 zakoupil poděbradské panství vídeňský bankéř Jiří Sina. Jeho pravnučka, kněžna Chariclea rozená Ypsilanti, se zde se svým manželem knížetem Filipem Arnoštem Hohenlohe ze Schillingsfürstu usadila natrvalo. Společenský život se na zámek vrátil a jeho rozvoj prospíval i městu. K okruhu jejich přátel patřili bratři Augustin a Jan Gerhardtové, majitelé sklárny v Pavlově u Světlé, kteří v roce 1876 vybudovali v Poděbradech sklárnu. Umění výroby olovnatého křišťálu, jímž se poděbradská sklárna proslavila doma i ve světě, je stále živé a žádané. Mezníkem v historii se stal rok 1905, kdy byl v hloubce 96,7 metrů navrtán pramen minerální uhličité vody. Tento objev se stal předzvěstí nového věku města. Roku 1908 byla zahájena první úspěšná lázeňská sezóna. V současné době jsou Lázně Poděbrady akciovou společností navazující na dlouholetou tradici v léčbě srdečních a cévních onemocnění s další specializací léčby cukrovky, pohybového aparátu a obezity. Lázeňstvím žije město dodnes. Tento rok si budou Poděbrady slavnostně připomínat již 100 let od objevení minerální vody.

Mezi nejvýznamnější pamětihodnosti patří poděbradský zámek spolu s rodnou síní krále Jiřího, jezdecká socha Krále Jiřího od Bohuslava Schnircha a Mariánský sloup na Jiřího náměstí. Za návštěvu rovněž stojí nejstarší ulice ve městě Na Dláždění, která vede k náměstí Anežky České s původně gotickým kostelemPovýšení svatého Kříže a k budově bývalé školy a špitálu Kunhuta. Oba objekty dnes slouží k účelům Polabského muzea. V Polabském muzeu se nacházejí stálé expozice pravěku, přírody a středověkých dějin Poděbradska a dále historie poděbradských lázní. Na místě, kde bylo v roce 1496 popraveno deset vůdců kutnohorských havířů, stojí Havířský kostelík Nanebevzetí Panny Marie. Výjimečnými architektonickými a kulturními památkami jsou vily Kouřimka a Obereignerova postavené podle projektu architekta Fanty a budova bývalé radiostanice, vyhlášená za technickou památku. K městu neodmyslitelně patří i lázeňské parky,které jsou místem přímo stvořeným pro relaxaci a odpočinek.

Lázeňské město Poděbrady má i bohatý kulturní život s širokou nabídkou již tradičních festivalových, kulturních a sportovních akcí jako jsou Poděbradské dny poezie, Festival mladého amatérského divadla FEMAD, Slavnosti krále Jiřího, festival rozhlasové tvorby – Prix Bohemia Radio a řadu dalších neméně významných akcí konaných v průběhu roku. Kulturní vyžití nabízí i divadlo Na Kovárně a Zámecký biograf s pestrou škálou divadelních, filmových a hudebních představení. Divadlo i biograf sídlí spolu s Kulturním a informačním centrem Poděbrady na prvním zámeckém nádvoří.

Převážně rovinatá krajina láká k příjemný procházkám a cyklistickým výletům. Labská trasa vedoucí z nedaleké Libice nad Cidlinou přes Poděbrady a Nymburk je hojně využívána cyklisty a vyznavači jízdy na kolečkových bruslích. Ke sportu a rekreaci slouží areál přírodního koupaliště Jezero, golfové hřiště, jízdárna, skate park, tenisové kurty, squash a další zařízení. Pro zpříjemnění dne mohou občané a návštěvníci Poděbrad podniknout procházku po naučné stezce vedoucí od slepého ramene Labe zvaného Skupice, přes lužní les až k soutoku Labe s Cidlinou, nebo využít možnosti vyhlídkové plavby výletní lodi Král Jiří. Malebné břehy řeky Labe lákají k rybaření. Půvabné lázeňské město i jeho romanticky vyhlížející okolí nedaleko hlavního města trvale přitahuje zájem domácích i zahraničních návštěvníků a turistů.
 
Podmoky
 
Jméno obce je odvozeno od slova podmokána. Obec byla totiž podmokána, tj. podmáčena vodou rybníka Čuříka. V obci stávaly čtyři rybníky, největší Jeptiška, dále Habrovník, Čuřík a Nadýmač. První záznam o obci říká, že na místě starých Podmok-Habrnic stávalo staré sídliště asi 300 let před naším letopočtem. Zachovaly se střepiny nádob jílovitohlinitých, ozdobených různými vrypy palcem. Obec Podmoky stávala na stráni blíže k Velenicím. Ještě dodnes se naráží při orbě na původní zbytky gruntů. Tyto staré Podmoky se však nazývaly Habrnice. Jméno se odvozuje od rybníka habrovníka, na jehož hrázi stávaly čtyři mohutné habry. Na tvrzi Habrníku sídlili rytíři z Habrnic. Blízko tvrze stával katolický kostelíček – spíše kaple. Obyvatelstvo bylo většinou vyznání římsko-katolického. To bylo také příčinou, že byly Habrnice husity zcela vypáleny a srovnány se zemí. Malý počet obyvatel se zachránil útěkem do hustého křovinatého porostu. Uprchlíci se usídlili na místě dnešních Podmok. Obec Podmoky patřila v 16. století k dobře osídleným vesnicím. Již roku 1553 je zde 15 statků, 3 chalupy a 180 obyvatel. Obec utrpěla nejvíce ve třicetileté válce, neboť ležela na tehdejší hlavní silnici slezské, kudy veškeré vojsko táhlo do Čech. Častými nájezdy byla úplně vydrancována a vypálena. Ani jedno stavení nezůstalo ušetřeno. I filiální kostel zasvěcený svatému Bartoloměji byl do základů vypálen. Na jižní straně kostelíka stálo původně pět mohutných košatých lip. Tři z nich též byly ohněm postiženy. Dvě z pěti košatých lip, stojících na jižní straně kostela svatého Bartoloměje, byly v roce 1979 převzaty do ochrany naším státem jako památeční lípy. Dlouho bylo kolem vsi pusto. Teprve po roce 1651 se znovu osídlovalo. Roku 1742 měla už obec 240 obyvatel. V tomto roce mnoho lidí emigrovalo kvůli náboženství do Saska a Slezska. Roku 1866 za války pruské řádila v obci cholera. Zemřel každý desátý občan, celkem 40 lidí. V době největšího rozmachu před první světovou válkou roku 1910 se počet obyvatelstva uvádí jako nejvyšší v historii obce, tj. 590 obyvatel, na přelomu 19. a 20. století bylo v obci 73 domů a 521 obyvatel. V obecním parku před budovou bývalé školy stojí pomník padlých vojínů v první světové válce. Dominantou je kostel sv. Bartoloměje z roku 1817 ve výši 237 m n. m. Další zajímavostí je secesní budova školy z roku 1906. Slavným rodákem je Jan Miller, selský spisovatel a senátor národní demokracie 1925 – 1929. Narodil se v Podmokách roku 1870 a zemřel v Českém Brodě roku 1937. Velmi se zasloužil o rozvoj podmok, kde vykonával funkci starosty v letech 1906 – 1907 a znovu 1910 – 1919. Přispíval do různých časopisů a vytvořil spoustu literárních děl, např. „Z kroniky rodu Vinduškova“. Obec Podmoky obhospodařuje 60 ha lesa.
 
Sány
 
Obec se nachází 9 kilometrů východně od Poděbrad v 196 m. n. m. v úrodné rovině. Severně, asi po 3 kilometrech od obce, se vypíná osamělý kopec Oškobrh do výše 285 metrů. Přestože archeologické objevy dokazují bohatý život již ve velmi vzdálených dobách, obec sama vystupuje na jeviště dějin poměrně pozdě. Podle konfirmačních knih patřily Sány klášteru v Mnichově Hradišti, jehož opat dosazoval do Sán kněze. Původní kostel sv. Ondřeje je připomínán k roku 1352. V husitské době se na tvrzi objevuje Jan Čapek ze Sán, hejtman husitské, později sirotčí jízdy. V roce 1427 se bil u Náchoda, v dalším tažení u Plzně přišel o svého velblouda, který se dostal do znaku města. Sány jsou v povědomí s kdysi největším rybníkem v Čechách – Blato, který neměl říčního přítoku. Pomocí zbudovaného náhonu se voda odváděla z Cidliny do tohoto rybníka, byla to Lánská struha, dnes Sánská a také Sánský kanál.
 
Senice
 
Obec se nachází 10 kilometrů od lázeňského města Poděbrady na hlavní silnici do Jičína. Tvrz i osada byly založeny ve 13. století na břehu rybníka „Vyhlíd“. V roce 1579 byla založena celá soustava rybníků při západní straně nynějších Senic. Největší z nich byl rybník Blato, který převyšoval výměru o jednu třetinu rybník Rožumberk. V 19. století k Senicím patřila obec Ostrov a dvůr Blato. V roce 1868 byla postavena evangelická škola, v současné době obecní úřad. Evangelický hřbitov pro obce Senice, Srbce a Ostrov vznikl v roce 1896. Na budově Obecního úřadu byla odhalena pamětní deska padlým v 1. světové válce. 29. prosince 1941 poblíž Senice skočili parašutisté, kteří vykonali atentát na R. Heydricha. 16. června 1968 jim byl odhalen pomník a dodnes se k tomuto datu slaví pouť.
 
Sloveč
 
První zmínka o Slovči je z roku 1278. Byla to ves s farním kostelem a byla středem celého kraje od Vlkova nad Lesy až po Chotěšice. Jméno se odvozuje od slova "sloviti" Sloveč nebo Slobeč. V okolí Slovče bylo hojně rybníků se jmény Čekanka, Starý, Kobližek, Otypka, Vocásek, Jezírko. Ve středu obce stojí kostel zasvěcený svatému Martinu. Na jeho věži jsou hodiny s obrácenými ručičkami, aby lidé, kteří pracovali na poli, na ně dobře viděli. Byl postaven roku 1886. Kolem kostela je hřbitov. Ve věži jsou dva zvony. První je z roku 1553 a druhý z roku 1564. Třetí "umíráček" byl rozbit za druhé světové války na zbraně. Před kostelem stojí socha Panny Marie s Jezulátkem z roku 1875 z dílny pana Kofránka z Vojic. Socha ukřižovaného Krista před místní prodejnou pod kaštanovou klenbou je z roku 1857 od F. Stýbla. Vedle školy stojí pomník padlých z první světové války. Jsou tam vytesána jména občanů, kteří padli v první světové válce. Pomník byl odhalen v roce 1921 a je na něm umístěna deska slovečským legionářům, kteří bojovali v první světové válce. Mezi významné osobnosti obce Sloveč patří Alois Jirout (1899 - 1969). Narodil se zde ve Slovči a zemřel v Praze. Byl uměleckým knihařem a v roce 1964 mu bylo uděleno vyznamenání Za vynikající práci. Dále pak Thomas Rodr, rodák slovečský, studoval filosofii a katolickou teologii, sochařskou akademii v Mástrichtu. Škola ve Slovči byla založena kolem roku 1770. Dnešní jednopatrová budova byla postavena v roce 1902. Přestala sloužit k vyučování v roce 1980 pro nedostatek dětí. Dnes je v ní umístěna mateřská škola, knihovna a kuchyň Zemědělské společnosti Sloveč. Ve Slovči je obecní úřad, pod něj spadají obce Kamilov a Střihov. Obec Kamilov založil roku 1768 hrabě Kamil Colloredo z Velsee a po něm dostala své jméno. Rozkládá se po obou stranách silnice ze Slovče do Střihova. Na východ od vsi je Osecký les s nejvyšším bodem v okolí. Toto místo se nazývá "Na pískách" a má nadmořskou výšku 290 m n. m. V obci je škola, postavená v roce 1896. Před školou rostou mohutné lípy, mezi nimiž stojí socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1836 a vedle ní zvonička. Na škole je umístěna pamětní deska legionářům. Na konci 16. století dala hraběnka Marie Valdštejnová z Dymokur vystavět dvůr mezi lesy "Na Střihovech". Teprve po válce roku 1654 při soupisu na Dymokursku bylo uvedeno: Na Střihovech postavené 2 grunty jsou rozbořené a pusté.... Obec leží vedle silnice spojující Městec Králové a Nymburk. Vedle silnice stojí kaple Sedmibolestné Panny Marie. Byla postavena roku 1908 nad sochou Piety z roku 1777. Ke kapličce o střihovské pouti 15. srpna putovala procesí z celého okolí. Kaplička byla několikrát vykradena. Je zde umístěna pamětní deska střihovským legionářům, kteří bojovali v první světové válce. V obci je umístěna před domem čp. 99 socha Panny Marie z roku 1890. Jejím autorem je Alois Khun z Vojic. Proti škole je socha svatého Václava z roku 1906, sochaře J. Krause ze Soběšic a na návsi kamenný kříž z roku 1897 od K. Kofránka z Vojic. Dvojtřídní škola byla postavena roku 1858 a přistavěna roku 1887 v místech návesního rybníka. Dnes slouží jako obytný dům. Obcí protéká struha, pramenící v lese. Napájí rybníky, kterých bylo více, dodnes se zachovaly pouze Křtinový, Přostřední, Hluboký, Kobylka, Hliňák, Návesní, Kulhánek a Pazderský.
 
Sokoleč
 
Sokoleč se nachází 7 kilometrů od Poděbrad. První písemný záznam o obci je z roku 1334. Původní název byl Sokolčí na počátku 13. století – manství sokolníků královských, od toho dnešní název obce. Obec je typicky zemědělským regionem, kde se pěstovala především cukrovka a čekanka. Na další zpracování čekanky tu koncem 19. století postavili sušárnu, kde se čekanka sušila. Sem zemědělci čekanku sváželi z celého širokého okolí. Další stavbou byl „Družstevní mlýn“ a potom pekárna, kde se až do roku 1978 pekl chleba. Nejstarší budovou v obci je bývalá škola. Byla postavena v roce 1799 a dnes v ní sídlí obecní úřad. V roce 1900 byla zahájena výstavba školy, která byla dána do provozu v roce 1904 a slouží dodnes. Bylo zbudováno koupaliště, kluziště a park. K nejvýznamnějším osobnostem obce patří rodák František Novák – Československý letecký akrobat, vojenský letec nazývaný „král vzduchu“.
 
Svídnice
 
Obec leží 4 kilometry od Dymokur. Kdysi zahrnovala osadu Nové Zámky se samotou Mutínsko a mlýn Komárov. Byla obklopena lesy a rybníkem Nepokoj. Mlýn zanikl, Nové Zámky a Mutínsko bylo přiděleno ke Křinci a Svídnice k Dymokurům. Zemědělská obec, součást dymokurského panství, byla připomínána od 15. století. Na návsi se nachází socha N. Trojice z roku 1860. Vesnička je dnes především vyhledávanou zónou klidu. Škola z roku 1873 je využívána občany jako shromažďovací místo.
 
Úmyslovice
 
Obec se nachází severně poblíž Poděbrad. Pověst praví, že ves založil sám král Jiřík z Poděbrad, leč archiv zámeckého panství v Poděbradech praví, že je to osada prastará a podle důkazných nálezů tu obyvatelé sídlili již ve 2. – 3. století před Kristem. Jméno nese po Úmyslovi a posléze vždy náležela k panství poděbradskému. Roku 1291 byly Úmyslovice vysazeny právem zákupním. Nejstarší dochovaná zpráva je z roku 1402. Dle zprávy z roku 1642 byla ves střediskem rychty oumyslovické – sem patřily další vsi Netřebice, Kouty, Velenice a Činěves. Kostel by vystavěn v letech 1729 – 1732. Je tu pochován J. F. Coulon de Thévenot zakladatel francouzského těsnopisu, který zemřel roku 1813. V současnosti je obec rozdělena na dvě katastrální území, Úmyslovice a Ostrov. Škola postavená v roce 1879 byla funkční do roku 1979, nyní je pronajímána k podnikatelským účelům.
 
Velenice
 
Obec se nachází 2 kilometry od Činěvse. Velenice jsou starou českou osadou s názvem odvozeným od Velena, což byl pastýř. Nejstarší písemná zmínka o Velenicích zní: "Král Václav II. daroval roku 1305 ves Velenice a 12,5 lánu polí v Podmoklech na královském panství Poděbradském v náhradu za odejmuté statky klášteru jeptišek Benediktínek u sv. Jiří na Hradě Pražském". V roce 1305 byly připomínány jako klášterní majetek a roku 1437 je dal zapsat císař Zikmund k poděbradskému panství. Původně rychtářský dvůr byl povýšen roku 1530 na manství. Po třicetiletých válkách se udržovalo dlouho tajné protestantství. Po vydání josefinského patentu byla ve vsi vystavěna roku 1785 tzv. toleranční modlitebna. U ní fara z opukového zdiva z roku 1830. Další zajímavostí je litinový kříž z konce 19. století a několik kamenných barokizujících lidových staveb. Číslování domů ve Velenicích pochází z roku 1770.
 
Vlkov pod Oškobrhem
 
Obec leží 8 kilometrů východně od lázeňského města Poděbrady při státní silnici E 11. První písemná zmínka o Vlkově pochází z roku 1777 na základě Raabova systému dělení panských pozemků. Samotný kopec Oškobrh byl osídlen již v době haštalské a případně i haštalsko-laténské. V obci stojí památná kaplička z roku 1824 a památník padlým v 1. světové válce. O kopci Oškobrhu koluje pověst o rytířích ukrytých v podzemí, kteří až bude zemi nejhůře vyrazí na pomoc. Na Oškobrhu se rozkládá soukromá obora na odchov muflonů a daňků. Vlkov má vlastní svaz zahrádkářů a z dob dobrovolných hasičů vlastní velmi vzácnou starobylou hasičskou stříkačku z roku 1903. V obci samé i v okolí byly nalezeny četné archeologické nálezy.
 
Vrbice
 
Obec se nachází 6 kilometrů od Městce Králové a 10 kilometrů od Poděbrad a náleží mezi nejstarší osady na Poděbradsku. Nejstarší známá zpráva z roku 1305 uvádí, že král Václav II. odkázal dva podíly na Vrbice kapitule pražské. O husitských válkách se zachovala pověst: Když táhl Žižka roku 1423 od Kolína k Bydžovu, tábořil ve Vrbici. Místo, kde slepý hrdina odpočíval, bylo nazváno „Žižkův stůl“. Aby vidělo vojsko na další noční pochod, zapálilo Městec Králové. Potud dobové záznamy. Od 16. století patřily Vrbice k poděbradskému panství, ve vsi byly dvě krčmy. Utrpěla značně třicetiletou válkou. Z kulturních památek stojí za zmínku kostel svatého Havla. Kostel se připomínal již v roce 1374. V 17. a 18. století zde bylo hodně tajných evangelíků. Byl znovu vystavěn v roce 1905 v románském slohu, když roku 1887 vyhořel spolu s půlkou obce zvané Malá Strana.
 
Vrbová Lhota
 
Obec 3 kilometry severně od Peček. Byla připomínána v 15. století. Původně ves zemědělská a rybářská (mezi Vrbovou Lhotou, Ratenicemi a Pečkami, na tzv. Blatech byl rozsáhlý rybník). Na návsi se nachází kaplička sv. Václava z 19. století a secesní budova školy. Obec je rodištěm mykologa J. Hotovce a historika M. Fořta, který se zasloužil o rozvoj televize.
 
Záhornice
 
Záhornice se rozkládá v dolině po březích Záhornického potoka 5 kilometrů severně od Městce Králové. Od její polohy mezi kopci "horami", se pravděpodobně odvozuje její jméno, neboť pro ostatní okolní obce byla skryta za horami. K Záhornici katastrálně patří ještě osada Poušť vzdálená 2 kilometry západním směrem rozkládající se na břehu Jakubského rybníka obklopena lesy. První zmínka o obci je z roku 1225 v souvislosti se směnným obchodem krále Přemysla Otakara I. Další dochované zmínky jsou z poloviny 14. století, kdy Záhornici drželi Kartuziáni, kteří měli svůj klášter v Poděbradech. Po husitských válkách náležela Záhornice se statkem Kněžickým Straníkům z Kopidlna, později přešla ke statku Dymokurskému. V 16. století držela dvůr v Záhornici vdova Johanka Haugvicová. Koncem 16. století náležela obec s dvorem podlužním a podacím kostelním k Chotěšickému statku. Roku 1585 má Jan mladší z Valdštejna spor o záhornický dvůr s Janem Charbusickým z Poděbrad a je donucen se spokojit se 105 kopami Charbusického. Od něho přešla roku 1617 Záhornice na Mikuláše Gerštofa a po konfiskaci roku 1621 celá na dymokurskou vrchnost. V 18. století bývali v Záhornici daleko široko pověstné trhy na len o Hromnicích a o Martině lnáři, koudelníci i pláteníci se sjížděli z daleka. Kolem roku 1848 trhy zanikly. Roku 1836 před vánocemi zachvátil oheň osadu a téměř celá lehla popelem. Při ohni 17. června 1899 vyhořelo 28 stavení.
 
Počet přístupů  
(C) 2017 Poděbradsko region
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.